Míriel

12. září 2017 v 22:18 | kvicka |  Profily
Majitelka: Orisay
Jméno: Míriel ("Žena klenot")
Přezdívka: Miri
Datum příjezdu: 28. 7. 2015

Společnost: Resinsoul
Model: Mei
Velikost: MSD
Typ (barva) resinu: Normal skin
Face-up: ode mne
Blushing: vlastní
Oči: Hnědé14 mm (přicestovaly originál s panenkou a tak se mi zalíbily, že už Miri zůstaly)
Vlasy: Rusé 6-7 (Monique Gold Collection carrot)

Věk: Asi 40 let (v přepočtu na lidské roky tedy přibližně 14)
Rasa: elf
Oblečení: Samozřejmě šaty, a pokud možno z jemných, vzdušných přírodních látek. Dává spíše přednost pastelovým barvám, jinak je naprosto nenáročná, co se šatníku týče. Aktuálně má pouze troje, avšak nejraději nosí vyšívané růžové s květy, ty jí nechal ušít bráška :)

Má ráda:
V prvé řadě bratra a sestřičku. Dále pak toulání se ve hvozdech a na lukách, kde bosa brouzdá celé hodiny travou a mechem.
Zpěv ptáků, stromy (a rostliny vůbec), a všechna zvířata bez výjimek (pavouci jí například přijdou neskutečně legrační).
Slavnosti všeobecně, hlavně ty provázené písněmi a tancem (pokud možno pod hvězdnou oblohou). Noc a hvězdy (pochopitelně :).
Lukostřelbu - střílet z luku jí naučil Riël. Považuje ji za nepřekonatelný způsob odpočinku (střílí samozřejmě pouze do terče, ačkoli to tak zprvu, když se začínala učit, úplně nevypadalo, a ostatní elfové se rychle naučili, kdy je životu nebezpečné chodit na cvičiště :)
Dlouhé vyjížďky na koni (je zdatnou jezdkyní).
Nemá ráda: Válku a chladné kované zbraně. Tajnosti, intriky, přetvářku a lži. Odloučení od rodiny.

Osobnost: Míriel je tichá efská dívka, která je však přesně tou vodou, který nejvíce podemele břeh. Ráda ostatním naslouchá a ráda je obklopena velkou společností (hlavě na oslavách, v tom je dokonalým opakem Riëla). Je klidná a trpělivá, skromná (tomu ji naučil život v nepříliš štědrých podmínkách). Raduje se z maličkostí. Pro přátele a rodinu by udělala první poslední. Je veselá a přátelská, ráda a často se směje.

Rodina: Mírieliny rodiče byli součástí hraničních stráži za hranicemi Lossëmaru. Její otec Fionel byl kapitánem malé jednotky strážců hranic. Mírielina matka Indil pak skupinu doprovázela coby léčitelka. Míriel měla také tetu - Lómelindë, sestru Fionelovu. Nyní ovšem považuje za svou rodinu Riëla a Ailinel a je šťastnou starší/mladší sestrou :)

Backstory:
Jmenuji se Míriel. To znamená "Žena - klenot". Pojmenoval mne tak tatínek. Pamatuji si, že mi říkával, že jsem jeho poklad. Tatínek byl moc statečný. Byl kapitánem strážců hranic. Nikdy ho nikdo neporazil v souboji s mečem. Maminka byla také velmi odvážná. Byla léčitelka a znala snad každou rostlinku a u každé věděla, jak může pomoci, nebo že naopak může hodně uškodit. Brávala mě s sebou do lesa a učila mě bylinky znát. Často jsme je sbíraly dlouho do noci, až se tatínek zlobil, protože o nás měl strach, když jsme se dlouho nevracely. Maminka se smála a říkávala, že bylinky mají největší moc, když jsou nasbírané za svitu měsíce a požehnané zář&iac ute; hvězd.
Ráda jsem se ve dne do lesa vracela a snažila jsem se zapamatovat si, kde léčivé byliny rostou. Tatínek mě brával na cvičiště, kde jsem se dívala, jak s ostatními trénuje. Občas mě některý z jeho přátel vyzval k souboji s cvičnými dřevěnými meči a pokaždé mě nechávali vyhrát. Se smíchem pak vyprávěli tatínkovi, že ho jednou určitě v souboji porazím a že by si na mě měl dát velký pozor a on se smál s nimi.
Jednou musel tatínek se svými muži odejít do války. Maminka šla s nimi, protože prý její ruce léčitelky umí zázraky a budou dozajista potřeba. Slíbili mi však, že se vrátí.
Zůstala jsem u tety Lómelindë, ta byla mladší sestra tatínkova a měla nádherný hlas. Často mi zpívala. Jednou jsem ji slyšela, jak o mě vypráví přátelům a svěřila se jim, že by si přála také takové elfátko, jako jsem já. Měla milého - Sirildora, který byl jedním z hraničářů, jenž museli odejít, aby nás ochránili. Vyprávěla mi, že až se vrátí, ráda by si ho vzala za muže.
Nikdo z těch, kteří odešli, se však nevrátili. Nikdy. Dlouho jsem na ně čekala, každý den jsem chodívala při východu slunce k lesní cestě vyčkávat, jestli v dálce nezahlédnu jejich krásné zbroje a stříbrné zástavy, jak se vracejí a večer jsem se, se západem slunce, vracela. Pak jsem si jednoho dne uvědomila, proč teta Lómelindë tak často pláče. Uvědomila jsem si, že čekám marně. Tehdy jsem běžela k tetě, ta mě objala a obě jsme plakaly. Časem jsem už plakat nemohla. Měla jsem vztek, protože mi rodiče dali slib a ten nesplnili. Pak už jsem necítila ani ten.
Jednoho dne přijel cizí elf. Byl vyčerpaný a zraněný. Vím, že jsem viděla, jak se jeho kůň sesul k zemi. Byl jediný ze strážců jižních hranic, který tehdy unikl hordě skřetů. Tu však měl v zádech a varoval nás. Teta mě tehdy vzala za ramena a odvlekla mě k lesu. Nařídila mi, abych se běžela ukrýt ke starému dubu - říkávali jsme mu strážce lesa. Měl v sobě dutinu zarostlou kapradím, v níž jsem se jako malá ráda schovávala, a která nebyla zvenčí vidět. Nechtěla jsem, ale teta se mnou smýkla o zem a zakřičela na mě, ať ji poslechnu a ať se za žádných okolností nevracím, ledaže by mě přišla zavolat ona sama, nebo někdo jiný z vesnice . Utekla jsem tedy a schoulila se v úkrytu. Cítila jsem, jak se chvěje země pod těžkýma nohama, a zaslechla jsem křik. Pak jsem si zakryla uši a pevně zavřela oči. Třásla jsem se a mlčky jsem plakala. Měla jsem strach. Zůstala jsem tak dva dny. Dva dny pro mě nikdo nepřišel, neslyšela jsem nic, ani hlasy ptáků a jiných zvířat. Bylo jen děsivé ticho.
Pak jsem ale zaslechla kopyta koní a hlasy. Jeden patřil elfovi - musel patřit. Vyběhla jsem ven. Spatřila jsem starého lidského muže a elfa. Muž strnul a díval se na mě. Elf seskočil z koně a pomalu ke mně došel. Mlčky jsem stála a cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Tehdy jsem věděla, že teta už není. Že není nikdo.
Elf mě objal. Neřekl nic, ale já v tu chvíli cítila nesmírnou úlevu a věděla jsem, že už nejsem sama. V té chvíli, ač jsem to ještě netušila, jsem znovu našla rodinu. A hlavně brášku - Riëla.
Odešla jsem z toho místa a zůstala s Riëlem a se strýčkem v malé lidské osadě jménem Lesná. Časem k nám přišla další elfátka a hlavně moje malá sestřička. Vždy jsem si přála mít sourozence. Staršího brášku, který by mě chránil a vyprávěl mi příběhy pro lepší usínání. A taky malou sestřičku, o níž bych se mohla starat já, společně bychom pletly věnečky a zpívaly si na lukách.
Strýček se mezitím změnil. Zestárl. Byl křehčí, menší, unavenější. Vlasy mu zbělely a jednoho dne usnul navěky. Už se neprobudil. Byla jsem smutná a bráška taky, ale vysvětlil mi, že takový je úděl smrtelníků a že je zcela jistě v síních otců, kde na něj už netrpělivě čekali jeho přátelé a milovaní.
Zůstala jsem s bráškou, sestřičkou a našimi přáteli. Já se starala o malá elfátka a bráška často vyjížděl i na dlouhé dny pryč. Nikdy mi neřekl kam, ale vždy se vrátil s jídlem, ošacením a nějakými drobnými mincemi, abychom se mohli starat o dům, který nám strýček zanechal. Bylo to tak dlouhou dobu, neměli jsme toho příliš, ale nikdy jsme díky bráškovi netrpěli hlady a měli jsme střechu nad hlavou. Menší elfátka a sestřička měla také hračky. Většinou vyřezané ze dřeva, které nadevše milovala.
Jednoho dne pak přišel bráška s tím, že odjedeme z Lesné a budeme žít v Lossëmaru - v elfí říši. Žila jsem kdysi s rodiči kousek od jejích hranic, ale nikdy jsem tuto říši neviděla, pouze jsem o ní slýchala úžasné příběhy a představovala jsem si, jak nádherná může být. Tatínek jako kapitán nemohl odcestovat a bál se nás s maminkou pustit samotné.
A nyní jsem Lossëmar konečně spatřila. Je tak plný krásy, světla, hudby a naděje. Je krásnější, než jsem si kdy vysnila. Zamilovala jsem si jej. A vím, že bráška se sestřičkou také. Našich malých přátel a svěřenců se ujali laskaví elfové, kteří jim dali domov a jsou jim milujícími rodinami, jaké si zaslouží. Ale já a sestřička jsme zůstaly s Riëlem. Brášku bych neopustila. Můj domov je u něj.
Teď jsme já a sestřička princezny, protože bráška je korunní princ. Ztratila jsem sic rodiče, avšak získala jsem brášku a sestřičku, které nade vše miluji a vím, že oni nade vše milují mne. A vím také, že se jednou se svými rodiči opět shledám. Čekají na mě. Tím jsem si jista.

Ale teď mám rodinu, která mne potřebuje. A já jsem šťastná. Velmi. Dokonce mám vlastního koně jménem Alcarin a nádherný pokoj. Téměř, jako pro skutečnou princeznu - nakonec - tou, díky bráškovi, nyní skutečně jsem.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Babakat Babakat | 1. října 2017 v 14:04 | Reagovat

Krásná princezna! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama